Zlý Němec v březnu

Michal Stehlík a Martin Groman. Text pro seriál Mladého světa.

Proč slýcháme, že se na nacistickou okupaci zapomíná, když to není pravda?

Občané nejsou informováni o výročí 15. března 1939. Masmédia to tají. Přitom by to měl být významný den. Černý den, kdy nás okupovali Němci. Ne nacisté nebo fašisté, protože přece není žádné Nacisticko nebo Fašisticko, ale je tu Německo. A to vládne Evropské unii a chce zase vládnout i nám. Aspoň tak to 15. března v minulých letech tvrdily hlasy na sociálních sítích a na antisystémových serverech.

Ani letos toto zplošťování dějin ve veřejném prostoru nechybělo a vedle Josefa Skály nebo poslance SPD Jiřího Kobzy zazněla také obava Jaroslava Foldyny „kdo řekne našim dětem, co se stalo 15. března 1939“, když přece ČT o tom mlčí. KSČM vydala leták tvrdící, že 15. březen byl „dnem zrady“, což je ale spíše pojem spojovaný s Mnichovem 1938 nebo srpnem 1968, což by zrovna v ulici Politických vězňů mohli tušit. Europoslanec Jan Zahradil pak volal na Facebooku po tom, abychom si březnovou okupaci připomínali neméně „intenzivně“ jako tu srpnovou.

Ukázal tak na jeden z hlavních motivů, který stojí za voláním po jednoznačném odsudku okupace 1939. Nemáme zapomenout, že tu byl nejen zlý Rus, ale také zlý Němec. Takové falešné vyvažování ale dějiny neznají. Rozmělňovat takto vinu jedněch nebo druhých – když jsou na zlo dva, nese přece každý půlku -, to je mimo historickou realitu. Je to také  umělé vytváření dvou táborů, protiruského a protiněmeckého, mezi námi dnešními. Nic to neříká o roce 1939 nebo 1968, ale jen o nás dnešních.

V této souvislosti musíme vidět, že i tehdy jsme zásadní roli hráli také my, jsou to naše výročí. Pokud si dnes můžeme něco připomínat a nad něčím přemýšlet, je to naše tehdejší role. A tu by hned bylo po prostých soudech. Museli bychom se ptát po efektu protektorátu na českou společnost, na depresi z Mnichova, která otevřela dveře našemu vlastnímu a do té doby na uzdě drženému antisemitismu a anticiganismu, udávání, kolaboraci, šmelinářští atd.

Stále jako bychom na protektorátní dějiny hleděli očima Edvarda Beneše. Jenže také on se po návratu divil, jak moc se proměnil „jeho národ“. Jak strach, stanné právo, Lidice, Ležáky, stejně jako víra, že nás od represe uchrání klid na práci a „totální jednota“ společnosti, proměnily velkou část občanů státu. Změnila je ale i radost z osvobození provázená násilným vyrovnáváním se s okupanty i kolaboranty.

Když vloni žádali poslanci SPD, aby byl 15. březen zařazen mezi významné dny České republiky jako „Den památky obětí okupace českých zemí nacistickým Německem“, zamítla to vláda s tím, že připomínek druhé světové války a protektorátu máme dost – jeden státní svátek a pět významných dní. Když to o měsíc později poslanci Leo Luzar (KSČM), Jiří Mihola (KDU-ČSL) a Helena Válková (ANO) zkusili znovu, tentokrát se „Dnem zrady, zániku státnosti Československa“, odmítla to vláda s výhradou, že návrh je historický nesmysl.

Den křičící z kalendáře – pozor, zlý Němec – zatím tedy nemáme. Pokud bychom jej někdy měli, bylo by dobře, kdyby to byl den, kdy si budeme připomínat, jak málo i nám stačí, abychom popustili uzdu tomu horšímu v nás. Abychom se proměnili během krátké doby k nepoznání. Ale k tomu stačí číst.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Děkujeme za Vaše hlasy v kategorii Podcast roku. #kristalovalupa
This is default text for notification bar