Češi jsou nejlepší

Michal Stehlík a Martin Groman. Článek vyšel v seriálu “Přepište dějiny” v Mladém světě.

Mnohokrát jsme věřili, že jsme nejlepší, miláčci velmocí, největší demokraté div ne na světě, primusové… A když v ničem jiném, tak aspoň v pivě, skle, porcelánu, kolové, hokeji nebo rychlobruslení. Jako bychom tušili, že skutečné problémy máme jinde, hledáme v dějinách oporu pro svůj pocit výjimečnosti.

Za Rakouska jsme byli nejprůmyslovější část monarchie. Jistě, ale jen ve srovnání s neprůmyslovými Uhrami, Balkánem či Haličí. Ve stejné době byla Británie průmyslový lídr planety a sjednocující se Německo rostlo právě na průmyslové výrobě. První republiku jsme si zjednodušili na zlatý věk demokracie. Masaryk byl bezesporu velikán, ale zdaleka ne všichni politici té doby byli Masaryk.

Jenže mýtus potřebuje argumentační jednoduchost A tak často za touhou po výjimečnosti najdeme dva motivy – jednak zaměňování individuálního výkonu za výkon celku. Tu se schováme za Masaryka, tu za Havla, tu za hochy z Nagana. A pak je tu druhý motiv – úspěch se nerodí rychle a bezpracně. Takže pokud se nějaký dostaví, je za tím většinou výkon v letech předchozích.

Typickým příkladem může být Expo 1958 v Bruselu, kde československý pavilon získal, jak k radosti publika hlásala dobová propaganda, „první ze všech prvních cen“. Podstatou úspěchu ale nebyl socialismus, ale to, že po první polovině padesátých let se ke slovu a výkonu dostala generace vyrostlá v první republice nebo první republikou vychovaná. Byl to spíše sen o Československu, jaké tam za tou železnou oponou nebylo. Jiří Trnka vystavil nádherný strom hraček, ale naše děti si hrály s jinými hračkami, auta, jaká se v Bruselu ukazovala, po silnicích u nás nejezdila. Za pár let se tomu snu o skvělém a zlatém Československu zhroutila ekonomika. Svět obdivoval pavilon státu, který fungoval o poznání hůře, ale občané toho státu nakonec nejvíc uvěřili pohodlnému mýtu.

Také rok 1968 s Pražským jarem plní dodnes roli mýtu, tentokrát o Čechoslovácích jako těch, kteří první a jediní na světě propojí socialismus a demokracii a nepovede se jim to jen kvůli zásahu zvenčí. Limity těchto představ o vlastní výjimečnosti už tehdy ukázala debata mezi Milanem Kunderou a Václavem Havlem o „českém údělu“. Kunderovu útěšnou představu o tom, že náš pokus o liberalizaci byl v centru světové pozornosti, smete Havel racionálním konstatováním, že jsme chtěli něco, co je v běžných demokraciích standard.

Mohli bychom uvést další a další příklady, například dělení Československa 1992 a tento pocit nás neopouští ani v nejnovějším vývoji. A tak, zkrátka a dobře, říkat v létě 2020, že jsme best in covid, je krátkozrakost. Uvěřit tomu, a pak upadnout do deprese, když se rozjedou další mnohem horší vlny, odmítat opatření i očkování s tím, že je to všechno stejně pro kočku, protože to nebude ani rychlé, ani snadné, je ještě horší. Jen to dává naději každému dalšímu, kdo přijde s tím, že nám bez práce přinese světový úspěch, v němž se budeme vyhřívat. Nikdy to tak nedopadlo.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *