Dne 10. 10. 2022 jsme veřejně podpořili referendem k připojení Královce na demonstraci u ruské ambasády tímto projevem.
Vážení přátelé,
je mi ctí předstoupit před reprezentativní zástupce České republiky, kteří hodlají napravit historická opominutí ve věci českého Královce. Kdy jindy se, než před vskutku historickým okamžikem referenda – hlasu lidu – ohlédnout za historickou realitou? Kdy jindy přinést všechny relevantní argumenty pro to, abychom si jednoznačně připomněli naše oprávněné nároky na ztracenou – ale vždy v duši českou zemi? Ano, ten okamžik přichází právě nyní a dějiny nám měly odhalit pravdu!
Hned na počátku musím kategoricky odmítnout jakýkoliv recesistický charakter, kterým se v posledních týdnech maskuje náš skutečný a oprávněný nárok na Královec. Odvrhněme zbytečné ohledy ve věci Královce, rozvzpomeňme se na tradici našich předků a navažme na tradici české stopy na Baltu.
Předně, všichni jsme zde bezpochyby znalci reálií 13. století, ve kterém Královec vzniká. A ano, byl to náš král Přemysl II. Otakar, na jehož počest bylo toto město založeno. Musím zde poděkovat ruské historické a diplomatické škole posledních měsíců, jak nás inspiruje svým kreativním přístupem k historii. Teprve ona nám otevřela oči v tom, jak lze přistupovat k dějinám, jaké nalézat souvislosti, jaké vybírat důležité momenty – a především – na co navazovat. Stejně jako ruská škola dokáže nalézat Banderovce ještě osm dekád po konci druhé světové války, tak my dokážeme s tímto přístupem překlenout ne osm desetiletí – ale osm století. A jak vidno, opět jsme to my, kdo doslova neznají hranic, ani času, ani prostoru! Kdo jiný než národ, který si dokáže každoročně zpřítomňovat kazatele Jana Husa z dávného 15. století, by měl dokázat zpřítomnit kontinuitu dneška se stoletím třináctým.
Byl to Přemysl II. Otakar, který se zapsal do dějin východního Pruska svým vítězstvím u Rudavy 1254 – a já se musím ptát: jak to, že tento historický moment chybí v našich učebnicích?! Kdo způsobil, že namísto Rudavy si připomínáme jakési Moravské pole a banální šarvátku s Habsburkem?! Jsem přesvědčen, že teprve teď odhalujeme díky českému Královci jednu z nejslavnějších kapitol našich dějin. A nezapomínejme ani na duchovní rozměr našich společných česko-královeckých dějin. Ano, jistě všichni tušíte, že mám na mysli svatého Vojtěcha a jeho vpravdě mučednickou smrt. A kde že to umírá svatý Vojtěch než daleko na severu? Opět jeden historický moment a jedna historická chvíle, které nám kdosi zákeřně vymazal z paměti. Je to onen 23. duben 997 během bohoslužby v posvátném háji Kunterna. Náš svatý zde byl zákeřně zajat a rituálně zavražděn. Přátelé, naše nároky jsou podloženy krví našeho biskupa. Opakuji, krví! Co na tom, že jeho příbuzenstvo vyvraždili Přemyslovci, nechme drobné domácí půtky stranou… Teď jde o víc. Ale je zde mučednická smrt kdesi na severu, která nás také opravňuje zvolat: „Náš český Královec!“ Věděli to ostatně i němečtí rytíři, kteří zde na počátku 14. století budují svůj hrad a zároveň staví chrám – a jakému světci asi? No, samozřejmě, zasvěcený svatému Vojtěchu. Co chceme více vědět o přirozeném historickém nároku Čechů na Královec. A nejde přitom jen o dějiny. Vstupme bez uzardění i na pole umění. V naší paměti by se měl znovu objevit Ondřej z Vlkova, český šlechtic a rytíř německého řádu, který si ve filmovém opusu Údolí včel nechává omývat své tělo v chladných vodách Baltu. Ne, Vladimír Körneŕ nenapsal tento opus náhodou. Byl si dobře vědom naší historické i duchovní pospolitosti a jednoty. Z těchto všech výše uvedených důvodů bychom neměli zapomenout ani na duchovní rozměr a svatý Vojtěch by se měl stát patronem našeho českého Královce. Nemohu se zbavit pohnutí, abych nezvolal, Svatý Vojtěchu, oroduj za Královec!
Nesmíme se však držet pouze ve středověké minulosti. Náš moderní stát odvozuje svoji kontinuitu od první československé republiky. A právě to je historická křižovatka, kde se stala snad největší chyba v našich moderních diplomatických dějinách. Nejprve se vše zdálo v pořádku. Když jsme oprávněně anektovali Těšínsko, dokázali jsme použít skvělé argumenty. Edvard Beneš skvěle propojil argumenty historické i pragmatické. Položil na stůl středověkou tradici, že v roce 1327 se stal svrchovaným pánem Těšínska Jan Lucemburský – a vedle toho argumentoval praktickou nutností mít v rukou těšínskou železnici. Naši polští sousedí marně argumentovali národnostní realitou. Nezbývá se než ptát, proč nebyly již tehdy použito stejných argumentů pro Královec?! Našel by se přece stejný argument historií i pragmatičností. Mohli jsme směle na stůl versaillských vyjednavačů položit zásluhy Přemysla II. Otakara, stejně jako pragmatický argument přístupu k moři a přístavu. Nestalo se tak a tady musíme sebekriticky přiznat, že ani tatíček TGM neviděl tak daleko, daleko na sever. Namísto toho jsme absurdně snili o naší kolonii kdesi v Togu. Tam se mělo dokonce přesunout nějakých 60.000 legionářů bloudících světem. V Černínském paláci se tehdy nenašel nikdo s odvahou i kreativitou, který by navrhl tak očividný smělý plán, jak zaskočit celý svět. Obraťte oněch 60.000 mužů z Vladivostoku a pošlete je do Královce. Syrový nebo Gajda mohli docela dobře psát slavnou historii na našem královeckém severu. Jednoznačně jsme tak promarnili vpravdě historickou šanci. Když pak vydává Jan Havlasa v roce 1919 brožuru „Naše kolonie zámořské“, tak Královec tam prostě neodpustitelně chybí. Stejně tak jsme fantasmagoricky uvažovali po roce 1918 o koridoru mezi Rakouskem a Maďarskem, který by byl pod naší správou. Opět obrovský omyl. Zbytečně jsme směrovali na jih, když jsme měli jít na sever! I když, upřímně řečeno, když člověk dnes nahlíží na jednání orbánovského Maďarska a jeho vztah k Rusku, ony by se nakonec ten koridor ještě mohl hodit…
Každopádně jsem rád, že rok 2022 přinesl po více než sto letech opět šanci napravit tuto historickou chybu a vrátit Královec do lůna českého národa. Německo, Polsko i Sovětský svaz si byly této historické křivdy po celé období první republiky dobře vědomi. Když v roce 1937 umírá TGM, kondolenci za Sovětský svaz podepisuje Kalinin. Slyšíte dobře, právě Kalinin, po kterém se pak náš Královec jmenuje. Sovětské černé svědomí šlo tak daleko, že pojmenují toto místo právě po něm…
Přátelé, kroky vedoucí k znovynabytí Královce vítám a vnímám jako důkaz o našem sebevědomí. Držme si toto sebevědomí i v dalších ohledech, zejména v našem vztahu k východní despocii. A zde bychom měli napravit ještě další obrovskou křivdu. V roce 1945 jsme byli mocensky donuceni vzdát se Podkarpatské Rusi. V srpnu 1945 podepsal Edvard Beneš dekret č. 60, který dokonce zbavil obyvatele československého občanství a 22. listopadu 1945 schválil náš parlament smlouvu o postoupení Podkarpatské Rusi Sovětskému svazu. Vidíme dnes a denně, jak Rusko pracuje se svou novodobou historií, kdy se snaží hledat stopy své vlády všude, kam došla noha ruského vojáka. Proto bychom měli vyzvat naše zákonodárce také k tomu, aby se jasně postavili k otázce Podkarpatské Rusi. Měli bychom učinit dva kroky. Revokovat rozhodnutí z roku 1945 a odmítnout předání Podkarpatské Rusi Stalinovi. A druhým krokem bychom měli Podkapratskou Rus věnovat našemu příteli – Ukrajině. Jen tak sebevědomě prokážeme naši sílu na mezinárodním poli.
A měli bychom prokázat nejen sebevědomí, ale také velkorysost. Proto bych zároveň vyzval vedení pražského magistrátu (ať již jakékoliv) a starostu Moravského Krumlova Tomáše Třetinu, aby co nejdříve srolovali Muchovu Slovanskou epopej a odeslali ji do Moskvy. Tento dar ve smyslu „svůj k svému“ by měl prokázat, že panslovanství nemá v našem prostoru místo! Pateticky se mi chce zvolat v nejlepší tradici našich kulturních dějin – Mucha do Moskvy a Husita na Balt!
Přátelé, myslím, že více slov k historickému kontextu a okolnostem snad již ani není možné dodat. Vše je tak zřejmé, nesporné a jasné, navíc, propojené duchovně i emotivně. Dělí nás v případě Královce nějakých 600 kilometrů a 800 let, ale co je to pro českou duší, která nezná hranic. Královec prostě musí být znovu český. Přátelé, prostě Přepište dějiny!
Paráda 😉